Houby na zahradě - zimní sklizeň 1

Houby na zahradě - zimní sklizeň
    Jeden známý nechával jablíčko odrůdy Zvonkové na stromě obyčejně až do Vánoc. Vzhledem k tomu, že Vánoce bývají velmi často na blátě (pravděpodobnost těch se sněhem a mrazem je cca 30 %), mohl si na Štědrý den utrhnout čerstvé jablko ze stromu. Postupem času jich na něj zůstávalo pořád méně, musel je balit do sáčků, aby mu je zpěvné ptactvo nerozklovalo, nesežralo. Ale protože to byl typ zahradníka Radovana (Z Radovanových radovánek), měl i z toho radost.

     V zimě se do velkých, starých sadů můžeme vydat na sklizně jiné. Na zimní houby. Dvě z nich si přiblížíme dneska. První je penízovka sametonohá. Houbička rostoucí v trsech, hlavičku má někdy širokou jen dva centimetry, jindy třeba i osm. To tehdy, když jich je v trsu málo. Penízovka začíná růst, až když je opravdu zima, mráz. Může vícekrát přemrznout, po mrazech začne znovu vegetovat, růst. Nemusíme mít strach, že je přemrzlá, pro kuchyňské zpracování jí přemrznutí neznehodnocuje.

      Za vlhka lepkavá houba je chutná jak v evropském zpracování (v rýži, s kroupami a česnekem,…), tak v asijské kuchyni. Když se jí budete bát konzumovat z přírody, poptejte se po enoki, enokitake. Je to penízovka pěstovaná v kultuře. Doma si jí můžeme také pěstovat, podhoubí je dostupné. Pěstuje se na čerstvě pokáceném dřevě, v přírodě roste často na vývratech, čerstvě zlomených listnáčích, prý i na živých stromech. Určitě musí být nějak oslabené, jinak by do nich houba nepronikla. Jakmile si ze dřeva vybere výživné látky, které k růstu potřebuje, mizí. Ale objeví se zase na jiném místě, na ještě „šťavnatém“, čerstvě pokáceném nebo vyvráceném listnáči. V sadu může růst na jabloních, na bezech, na hlohu, jeřábu, moruši a ořešáku, dokonce i na starém rybízu.

   Druhá zimní houba ze sadu se jmenuje boltcovitka, spíše jí známe jako Jidášovo ucho. Pokud jí sbíráme na bezu černém, nemůžeme si jí s jinou podobnou houbou splést. Na jiných druzích listnatých stromů se může splést s nejedlými druhy černorosolem uťatým nebo rosolovkou listovitou. Zatímco penízovka přináší do pokrmů i aroma, chuť, Jidášovo ucho je spíše jen zajímavou, křupavou složkou zeleninových pokrmů, nebo rizota v Evropě a mnoha jídel asijských, je prakticky bez chuti.

   Jidášovo ucho a ani penízovka nejsou příliš hojné, ale na druhou stranu ani vzácné. Někdy je najdeme těsně u země, na pařezech, na ležících kmenech, jindy klidně ve výši očí na odumírajícím dřevě listnatých dřevin. Z jehličnanů je hlášen nález snad jen ze zeravů. Nemusíme se bát je sbírat a jíst. Naopak, vedle kulinářské hodnoty mají i význam pro zdraví člověka.   

Text a foto: Ing. Ivan Dvořák (odborné oddělení ČZS)